O kolektivních sportech

Článek o hokeji a fotbalu u nás, o budoucnosti mladých, kde jde jen o peníze.

A individuální sporty? Přístup k nim?, má smysl vychovávat bandu chovajících se jako dobytek, když je možnost řešit individuality?

A co hokej – odejdou legendy, máme koncept, nebo jsme odsouzeni nebojovat o medaile?

Blíží se doba, kdy budeme raději fandit například biatlonu více než hokeji? I když hokej považujeme za národní klenot? Co třeba fotbal? Budeme mít někdy zase pocit, že se na to dá minimálně koukat, více než doufat?

V současnosti hokejové a fotbalové otěže převzali noví trenéři, co si od toho slibovat?

Sport má stále menší podporu státu a vzhledem k ekonomice i menší podporu sponzorů. Ve školách nikdo nedonutí dítě ani udělat kotoul, protože by si mohli rodiče přijít stěžovat, že jim chce škola mrzačit dítě, ale že jej od malička cpou antibiotikama, je zas tak nějak neprudí.

Za chvíli bude náš fotbal na úrovni pro nás fotbalově neznámých a fotbalově zaostalých zemí, pokud se nenajdou lidi nebo kolektiv lidí, hodlající s tím něco pořádného udělat. Mnoho lidí má pocit, že pokřiky na stadionu, že ten či onen ven se něco vyřeší, tak počítám, že nikoliv. Protože stále méně lidí bude mít odvahu riskovat svoji pověst, kdyby se znelíbil fotbalovým fanouškům. Odolat tomu tlaku, musí mít člověk velké odhodlání nebo schopnost ostatní ignorovat.

A hokej? Rádoby hokejový národ soudí naše hráče tak kriticky, že bych já osobně nesnesl za takových podmínek reprezentovat naši republiku. Opravdu neumíme nic jiného než ctít vítěze a být až sprostě kritičtí, když se nedaří? Hlavně, že my jsme všichni vítězové ve svých osobních životech.

A co teprve nastupující generace, která má v dnešní neuvěřitelně rychle se rozvíjející době možnost obrovského výběrů zájmových činností a stejně je podle statistických zpráv sportovně aktivních okolo 25% dětí školního věku a s věkem při středních školách se tento stav rapidně snižuje. Také přístup mladých mi připadá, že nadhodnocují sami sebe, nikoliv sebevědomím ale nafoukaností. Fotbalem a hokejem si udržují atraktivitu v poměru snů o slávě a penězích. Jenom mám pocit, že bez řádné domácí inspirace nebo motivace, mimo peněz, nám vyroste akorát mnoho fotbalově i hokejově průměrných hráčů.

A tak to vypadá, že nám porostou lokální individuality ve sportu a celistvost kolektivů bude v dohledné době narušena nezájmem o sport. Nebo spíše nebude dostatek kvalitních hráčů, aby se dal poskládat mančaft, který by konkuroval v porovnání se světem.

Zkoušel jsem se v tom více orientovat, a ačkoliv netrpím nedostatkem nápadů, tady si v tomto případě nedokážu představit budoucnost. Bohužel ať se rozhlédnu sebevíce, nevidím potenciál v kolektivních sportech. Pouze tam, kde se obětují jedinci, kterým na sportu záleží, ale s celkového hlediska to dnes vnímám tak, že mladí by chtěli pečený holuby přímo do huby.

Proto si myslím, že nastává doba individualit a individuálních sportů. Na dopsání článku a vyvození nějakého rozřešení jsem nedospěl ani po měsíci přemýšlení. Nechci být skeptik a negativista, ale popisuji, co vidím kolem sebe a křivka výkonnosti jde rapidně stále dolů, pouze s menšími výkyvy směrem nahoru. Na závěr chci dodat, že hokejovou a fotbalovou ligu už nedokážu sledovat ani statisticky natož v televizi. Radost mi občas udělá naše hokejová reprezentace, fotbalová minimálně. Proto se pokaždé těším na velké akce jako je mistrovství světa či mistrovství Evropy, a při nich si představuji, jaké by to bylo, fandit jako kdysi se zaťatými prsty našim sportovcům. Bojím se, že se to už nikdy nezlepší.

Nemám rád supermarkety

Jenomže v malých obchůdcích není nakupování ve většině případů svobodné, pohodové, pozitivní. Mnohokrát se mi stalo, že sem si v takovém malém obchodě připadal, jako kdybych to tam chtěl vykrást, soudě podle pohledu obsluhy.

Nakonec, když máte zájem si věci prohlídnout a chování obsluhy vás degraduje na stěžovatele, buď raději něco koupíte, nebo odejdete, cítíte se trapně a už se tam nikdy neobjevíte. Vůbec se nedivím, že většina maloobchodů padá ke dnu, žádná etika jednání se zákazníky. Jako by si podnikatelé stále opakovali mezi sebou, že český člověk snese vše, co mu naservírujeme. To politika velkých supermarketů je jiná, leč vypracovaná a snaží se vám vnutit systém vlastního rozhodování. Zaměstnanci s nápisem na trikách jak vám mohu pomoci, možnost si zboží ohmatat, přebrat atd. Místo je natolik přizpůsobené, aby co nejméně obtěžovalo zákazníka, donutilo nakonec i mne, nakupovat v takovýchto velkých marketech.

Samotní zákazníci také přispěli svým chováním k určité degradaci chování obchodníků. Neustálé výlevy, občas i vulgární výrazy, také minimální mzda nemotivuje zaměstnance k vyšší a efektivnější práci. Rozhodně si myslím, že je čas pro novou generaci obchodníků v kamenných obchodech. Ty virtuální sice poskytují výhodu poklidného domácího nakupování, ale kamenný obchod zcela jistě ještě neumřel. Dost dobře si neumím představit, jak bych si objednával kus flákoty masa skrze virtuální síť. I když nepopírám, že jako futurista, tuším, že vývoj nelze zastavit a úplně živě si představuji, jak řezník, kdesi ve vzdálenějším místě, chodí s kamerou, popřípadě s vycházející novinkou Google glass na hlavě a pomocí těchto přenašečů společně vybíráme pochutiny dle vlastního výběru.

To je zatím hudba budoucnosti. Vrátím se k nakupování v supermarketech. Je sice pravda, že nakupování v tomto typu obchodů má své výhody například ve výběru zboží, ale mě osobně se po letech toto nakupování znechutilo. Hlavně když market vydává nějaké slevy, to aby soudný člověk zůstal raději doma, neboť mu hrozí i ušlapání. Ty nervy hádat se s rozdivočelou lidskou masou jsou úplně zbytečné. Nakonec když se začnete zajímat o potraviny, zjistíte, že jsme se nechali léta oblbovat kvalitou výrobků a v nemálo případech jsme dobrovolně nakupovali jedy lidskému organismu neprospěšné.

Kdysi jsem nakupování bral jako pouť mezi regály. Objevování rozmanitosti potravin bylo jako návštěva galerie. Jenomže neustálý tlak na co nejmenší ceny, tuto idylku zcela rozervalo. Co by taky člověk chtěl za korunu. Rohlík? Nenechme se vysmát, ale korunový rohlík, nemůže být rohlíkem. Takže se stalo, co se asi mělo stát. Začalo se šidit. A kde je to vidět nejvíce? Tam, kde je největší koncentrace zboží. V supermarketech.

Nepopisuji a ani nechci popisovat výhody, nebo nevýhody nakupování ve velkých obchodech. Jde pouze o moje vlastní pocity. Ty dobré jsem už ztratil. Pečivo nakupuji u našeho oblíbeného pekaře a to dražší než za korunu. Maso chodím kupovat podle potřeby ke dvěma vyhlášeným místním řezníkům. Na každý určitý druh potravin jako je mléko, spoléhám na prověřené zdroje, čili nakupuji jen konkrétní značky. Takže z kdysi příjemného bezstarostného nakupování se stalo průchod bludištěm. Pokud nemusím, už do velkých obchodů nechodím a pokud ano, nemám vůbec dobrý pocit.

Vyrůstal jsem v gangu

Ano, v opravdovém gangu, ve kterém bylo patnáct kluků, kteří drželi při sobě. Gang opravdový, dvanáct z nás sedělo dokonce v nápravném zařízení.

Byl jsem mezi těmi třemi, kteří hranici mezi zákonem povoleným a nezákonným jednáním nepřekročil natolik, abych se dostal za katrované světlo. Anebo když překročil, tak nebyl přistižen. Tohle není žádná očišťovací zpověď, pouhé ohlédnutí se zpátky.

Pubertální období jsme prožívali v období sametové revoluce, takže podstatnou část dětství máme prožitou za bývalého režimu. Je zajímavé, že se vše po revoluci a změně státního zřízení, že se všechno neslo, co jsme dělali na okraji společnosti a nám to nepřipadalo nenormální.

Měli jsme dokonce i nepsaný zákon gangu. Nikdy nikoho neudat, ať udělal cokoliv. Taková omerta chcete-li, zákon mlčení. Tohle konání mimozákonných akcí nám vydrželo dost dlouho, ale jednou se vše stejně rozpadlo. Naše společenství vydrželo asi celkem pět roků a nepřineslo nic pozitivního, snad jen pro mne, abych si uvědomil, že takto žít nechci. Ale i tak ničeho vůbec nelituji, je to kapitola z mého života se všemi negativy i pozitivy.

Strukturu naší party tvořili samý odpadlíci, černé ovce rodin, leckdy i ze spořádaných rodin a přesto jakoby odpadlíci. Minimálně polovina z nás byla z rozvrácených rodin, nebo z rodin sociálně slabších, nebo jen z rodin kde vládlo násilí a alkohol. To nepovažuji za omluvu, jen jako vývojový faktor.

Zpětně, když se ohlédnu, nevidím sebe jako hodného a milého druha, přítele či kamaráda pro kohokoliv, kdo se pohyboval v mé blízkosti. Mezi námi v naší partě bylo vše, cigarety, alkohol, drogy, rvačky, drobné podvůdky, krádeže i hazard. Jeden z našich bližších se dokonce stal zločincem mezinárodního formátu a musel si dokonce změnit jméno a pobyt, aby ztížil hledání Interpolu a to byl v naší době tím nejmladším.

Za spoustu pozornosti od policie si můžeme sami svým projevem. V počátcích 90. let jsme nosili na tu dobu dost extravagantní oblečení, byli jsme hluční s co největším hudebním přehrávačem, se kterým jsme procházeli ulicemi, a bylo nás hodně. K tomu první český polistopadový prezident pustil na amnestii spoustu vězňů, se kterými jsme se setkávali, takže o vyučení se v oborech trestních nebyla nouze a celkem to byla hračka.

V té době bylo možné všechno, byla to doba orlických vražd a neskutečného tunelování. Policie byla v rozkladu. Zločin kvetl ve všech formách. Můj osobní morální kredit byl v té době velmi nízký, a kdybych se včas nevzpamatoval, byl bych buď mrtvý, zavřený nebo milionář zloděj a podvodník. Mezitím se ze mne stal docela slušný člověk s průměrným životem i životním standardem jen bez toho, abych se musel ohlížet přes rameno.

Tímto textem jsem chtěl pouze naznačit, že i když nás cesty vedou třeba i do pekel, máme možnost svou pouť životem pozměnit a zvrátit stav věcí, že i když je život krátký, máme možnost pro druhou a další šanci. Pokud si sami sebe včas uvědomíme.

Jak trestat?

Vězení nefunguje, neplní svoji funkci nápravného zařízení, je to pouze izolační prostředek. Samozřejmě chápu, že když je někdo zloděj a vrah, že je potřeba jej izolovat.  Je to stejně málo a chybí k tomu odpovídající alternativní trest.

Každému z nás se může stát, že pozdě šlápne na brzdu. Jenomže systém umožňuje, aby se alternativní tresty dalo ojebávat. Například prospěšné práce. Kdo má trochu peněz, může se z nich vykoupit. Korupce v tomto případě není ojedinělá. To nelze považovat za formu trestu. To snad jen v případě, kdyby se musel člověk nahlásit k nějakému dozorci, který by nad ním tvrdě dohlížel a v případě, kdyby ten člověk tuto práci vykonával nesvědomitě, náleželo by zvýšení trestu, například, že by dostal uniformu s nápisem „já se nechci napravit, jsem od přírody parchant“. I kdyby tohle nefungovalo, mohlo by následovat zařazení do tvrdší práce, do nějakého lomu štípat kamení či co a třeba i pod dohledem kamer veřejnosti na internetu.

Trest by měl být nápravný, nemělo by v jednom případě umožnit se trestu vyhýbat a na druhé straně věznice jako taková, by neměla být školou zločinu, ale plnohodnotně resocializační, minimálně pro prvotrestané. Každý z nás má právo na druhou šanci.

Samotná historie neukázala vyšší formu nápravy zločinců, byť se jednalo o tvrdé tresty smrtí nebo sekáním údů. Tisíce let to dokazují, že i těm co jim byla useknuta paže, zločinu se nevyhýbali. V současném světě se tolik hledí na občanská práva, že je pomalu těžko rozeznatelné, kdo je oběť a kdo zločinec.

K čemu je, že chytili vraha? Že jej popraví? K ničemu! Že jej uvězní? K ničemu! Blízkého člověka ti to stejně nevrátí a budeš s tím muset žít do konce života. Měl by se změnit způsob potrestání. A opět velké ALE! Pořád se bavíme o institucích pro lidská práva. Je to otázkou míry demokracie. Kdy obhájci zvětší části lidského odpadu tvrdí, že se nemůžeme chovat stejně jako samotní zločinci, co by nás potom od nich rozlišovalo!

Rozlišovalo by nás, že k uvalení trestu bychom se společnými silami podíleli soudem soudním jednáním a v tomto případě mám rád systém poroty ve Spojených státech, kde se soudu dodává názor „nestranné veřejnosti“. I když pořád to jsou jenom lidi! Trest by měl být vyrovnáním za způsobené škody.  Například když ukradneš velkou část peněz, měl by si do konce svého života každý den docházet navíc pracovat za účelem zisku pro poškozené a ne si odkroutit pár let a potom mít vystaráno.

V jednom seriálu (Červený trpaslík), jsem viděl dokonalý trest. Když něco způsobíš, stane se to tobě. Například měl jeden z posádky zapálit prostěradlo a přitom mu začala hořet jeho vlastní bunda. Bylo tam takové pole spravedlnosti, které tuhle formu trestu dodržovalo. Je to trochu utopistická myšlenka.

Čím jsem starší, tím stále méně chápu, proč si lidé vzájemně tolik škodí, že se vzájemně okrádáme, že se vzájemně zabíjíme. Čím dál tím méně chápu náboženské hysterie a války. Asi bych měl přestat číst knížky!

Taktéž jsem ani v knihách nenašel způsob jak trestat.

Byl jsem vším, čím jsem nechtěl být

Zní to neuvěřitelně? Známá věta, čím jsem byl, tím jsem byl rád od Jana Nerudy, jako by se z této země vytratila. Do našeho slovníku se vmísilo slovo "Haters" a ani samotný pojem tohoto slova nedokáže ukázat, jak hodně extrémně se v nás zakořenilo a kritizování všeho se stalo národním sportem.

Vždy jsme byli národem, který po hospodách věděl všechno líp, než zúčastněni lidé, například ve sportu. Máme problémy s národními družstvy? Nechápu proč? Když je v každé pivnici minimálně deset trenérů, kteří vědí jak nejlépe se prosadit, či zvítězit, jen je k tomu pustit. Skoro každý z nás by nejraději zatočil s kýmkoliv, kdo se jen objeví v politice, ale nakonec když je vybídnut, aby s tím něco udělal, nemá zájem se připojit k jakékoliv iniciativě a naopak jako správný Čech, přiloží komentář, že jakákoliv aktivita je nějaký podfuk a ještě by mohl mít problémy.

A tak to potom vypadá s nespokojeností národa, že nikdo nedělá to, co by dělal rád. Větší polovina lidí si jen stěžuje a obviňuje všechny za své potíže kolem sebe. Za to, že dělá práci, co jej nebaví, protože zaměstnavatel je lump, za to že mají dluhy, protože jim finanční ústavy vnutili půjčky, za špatnou vládu, kterou si stejně volíme sami a když jsme u ní, máme takovou vládu, jakou si zasloužíme.

Spravedlivý člověče, hoď kamenem, kdož si nevinný. V tohle moc nevěřím, znám sice dost slušných lidí, jenže to nestačí, je jich málo. Svět se hroutí morálně na dno ve spirálách a musí přijít zákonitá katastrofa, aby se to tu změnilo k lepšímu. Většinou o tom rozhodovaly války a revoluce, které pročistily nezdravé duševní klima, byť za cenu mnoha nevinných obětí. Co ale přijde dnes? Války jak je známe, mohou být pouze lokální. Celosvětová je konec civilizace jak ji známe a planetu ovládnou švábi.

Vracím se k tématu. Já osobně byl rád tím, čím jsem byl, dělal jsem rád, co jsem dělal. Dělá to můj život snazší a šťastnější. S přibývajícím věkem se snažím více odbourat své neduhy, napravit chyby, kterých jsem se dopustil a ukazovat cestu mnoha ostatním, když je naše společenská republiková situace neutěšená, aby se kolem nás nešířila pouze depresivní nálada.

Představivost dítěte Vás může i zabít I.

Stalo se to okolo desátého až dvanáctého roku mého života. Moje vlastní genialita a kreativita mě předurčovala k velkým věcem. Měli jsme doma sparťanskou výchovu, respektive výchova mé osoby a její tresty byly odstrašujícím příkladem pro mé brášky, aby se do ničeho nepouštěli. Jo, ale já byl prostě nepoučitelný.

V tomto věku a v příslušné době na počátku 80. let, respektive spíš okolo roku 1985 nebyla televize takové zajímavé médium jako dnes a když už se něco zajímavého odehrálo, nenechal si to nikdo ujít, asi jako dnes různé seriály nebo reality show. No a jednoho takového dne dávali kriminálku. Bylo to celkem brzo, takže jsme s bráškama neusnuli a čekali, až začne. Musím podotknout, že nám nebylo dovoleno se dívat. My ale měli finty jak se k podívání dostat. Každý z nás takové jak mu dovolovala jeho odvaha. Odvážnější jsme byli já a prostřední bráška Karlík. No to byl vážně taky agent, měl mě moc rád, a proto jsme se pořád rvali. To je teď jedno. Jaroslav byl srabák. Rodiče se do takového filmu pokaždé zažrali natolik, že nechodili v jeho průběhu ani na WC. Nebyly tehdy taky žádné reklamy a pouze a jen výjimečně si rodiče museli odskočit na wecko . Většinou to byl otec. My měli byt, kde se dalo chodit nebo běhat dokola okolo jádra, kde byla koupelna a záchod a ty ještě k tomu byly taky průchozí, takže se dalo chodit nejen dokola, ale i ve tvaru osmičky. Taky to bylo ideální místo pro děti, které si doma hrály na vojáky. Pokaždé existovala možnost se ukrývat. Hra na vojáky byla jedna z mála chvil, kdy jsem byl doma rád. No ale zpátky k podstatě příběhu.

No a tak jsme se rozhodli s Karlosem že se budeme dívat potají na ten krimifilm. Karlos použil techniku okno, vlezl si k oknu v kuchyni a odrazem obrazu přes to okno sledoval televizi. Pravda dvojité okno dělalo dvojitý obraz, jenže zážitek je zážitek. To já měl na starost i hlídání kdyby se náhodou rozhodl jít jeden z rodičů do kuchyně, kde jsme byli my dva tajní agenti. Takže jsem měl jedno oko ve vitríně stěny, myslím nábytkové stěny, kde bylo vidět oba rodiče, jak sedí a koukají na televizi. Výhodou totiž bylo, že my byli ve tmě a tak nás nebylo vidět. No a druhým okem jsem koukal do takové malé skříňky v kuchyni, která měla velmi lesklý povrch a obraz se v ní pěkně odrážel, sice s příchutí hnědé barvy ale to bylo jedno, hlavně že jsem byl blízko a viděl film. Pro nás oba dva byl obraz zrcadlově obrácen, což ještě umocňovalo požitek hlavně, když byli všichni protagonisté ve filmu z velké části „leváci“. No a to bylo naše milé pozorování televize. Podstatné je, co se odehrávalo v té kriminálce.

Byl tam dům, ve kterém bydlel jeden starý pán v důchodovém věku, který měl zálibu ve filatelii čili ve sbírání známek. Pořád si je prohlížel, přeřazoval a tak. No a tohoto pána rozčilovali sousedi, kteří ho nějakým způsobem vyrušovali a tak se jich fikaně zbavoval. Dědoušek to všechno prováděl tak efektně, že vše vypadalo jako nehoda. A já si do dnes zapamatoval jen jediný způsob, který na mě fakticky zapůsobil a nedal mi spát. Nejhorší v mém životě bylo, že mě můj otec vychovával sice tvrdě, ale na mé otázky ze života neměl čas nebo byl opilý, nebo prostě neuměl odpovědět tak mě odbyl. Maminka zase neměla velký rozsah znalostí a na mnohé otázky neuměla odpovědět. No a to znamenalo, že jsem na vše musel dojít sám metodou pokusu a omylu.

Vrátím se k tomu uklízení sousedů. Toho dědouška ve filmu dost rozčiloval jeden Ital, který hrál neustále na trubku a rušil tím jeho rozjímání nad známkami. Tak podumal a přišel na to jak se jej zbavit.  S úsměvem zazvonil na Itala trumpetistu a dal mu mraženou pizzu. V té době jsem ani pořádně nevěděl co to pizza je, neboť nebylo tak časté se s ní setkat. Trumpetista vzal pizzu a dal ji do plynové trouby, aby se ohřála. Dědoušek šel mezitím do sklepa s rukavicí, co se používá na vaření, šel k hlavnímu uzávěru plynu. No a páku od plynové uzávěry nejprve uzavřel a po malé chvilce opět otevřel. U trumpetisty tímto způsobem vyhasla trouba, ale po znovuotevření uzávěry plyn opět unikal. Dědoušek si odpočítal čas na udělání pizzy a ke konci tohoto času šel k hlavním dveřím a zazvonil. No a co se nestalo, trumpetista vyletěl do vzduchu s bytem i pizzou. Zvonek udělal jiskru a od ní se vznítil plyn a následně na to vybuchl. A tak se dědoušek zbavil rušiče klidu. Ten příběh mě velice zaujal.

Té noci jsem usínal s úsměvem. Byl jsem zvědavý, jestli je vůbec možné, aby plyn takhle vybouchnul a v hlavě se rodil plán. Hned druhý den po škole jak jsem přišel domů, jal se plán realizovat. Spočíval v shlédnutém filmu o dědouškovi likvidátorovi s tím rozdílem, že já se odstranit nikoho nechystal. Jen ten výbuch plynu mě fascinoval. Otočil jsem všech pět kohoutků na sporáku naplno a teprve dnes vím, kde se stala chyba. Nezastrčil jsem klíček do zámku hlavních dveří, aby rodič, který přijde domů první, musel zazvonit. No a po spuštění plynu jsem se schoval v našem pokojíčku do šuplíku pod dvojpatrovou postel a čekal, až někdo zazvoní. Čas plynul a k mému smutku nikdo nezazvonil. První přišel domů otec a otevřel si klíčem. To je ta chyba, kterou jsem uvedl. Prostě neměl důvod zvonit. Dodnes se divím, že u mě nedošlo k otrávení plynem. Možná k tomu dopomohly zavřené dveře do pokojíčku.

No a co bylo dál? Slyšel jsem otce kašlat a zvuky otevírání oken, plyn se zastavil. Po zklamání z nevydařené akce jsem vylezl z úkrytu a šel se podívat do kuchyně. K mému úžasu na mě otec ani neřval a ani mi nenamlátil. Asi si myslel, že se chci usmrtit. Pravý důvod akce jsem ze strachu zatajil. K plánu jsem se po mnohahodinovém rozhovoru s rodiči už v dalším životě nevrátil. Dnes vím, že to byla kardinální pitomost, ale v tom mém nejvíce telecím věku mezi devátým a čtrnáctým rokem mě hnala k takovýmto činům touha poznávat svět i když přiznávám, leckdy morbidními metodami.

Já chci taky domů

V roce 2002 jsem si potřeboval odpočinout od velkoměsta a na nějaký čas se přestěhoval z Brna do Jeseníku. Vydržel to jen tři měsíce a vrátil se do víru velkoměsta, ale předtím se odehrál tento příběh. Kamarád, který se v Jeseníku potřeboval taktéž někam nastěhovat, mi vyšel vstříc tomu, že bychom si dočasně mohli pronajmout byt společně, do té doby než se opět rozhodnu odejít do světa. Pronajali jsme si tedy byt v kolonii bytovek, které vypadaly vedle sebe téměř k nepoznání. Po pár dnech co jsme vymalovali, nastěhovali nábytek, jsme se rozhodli, že to půjdeme oslavit, to naše společné bydlení. Byl to totiž můj velký kamarád z dětství.
Oslava proběhla standardně a já jako sportovec vydržel popíjet pivečko tak do čtyř do rána. Kamarád byl již dávno doma a já, již ve velmi podroušeném stavu se rozhodl, že vyrazím domů taktéž. Cestu k bytovkám o čtyřech patrech jsem znal dobře, protože v Jeseníku probíhalo téměř celé moje dětství. Dorazil jsem ke  vchodu a koukám, že v domě je nezvykle na noční dobu otevřen  hlavní vchod, tudíž sem se nepotřeboval strefovat do zámku. Náš pronajatý byt byl až na samém vrchu hned naproti schodům.
Výtahem tyto domy opatřeny nebyly a nezbývalo než schody zvládnout po svých. Po vypití většího množství piva to byl úkol nadmíru těžký, ještě  k tomu sem se snažil nebýt hlučný, ale znáte to. Jen opilý si sám myslí že je potichu. Nikdo z žádných dveří mi vynadat nepřišel a cesta dospěla ke svému konci.
Vytáhnu z kapsy klíče, druhou rukou nahmatám fabku, abych pomohl k lepší regulaci zaměření cíle, vstrčím klíč do dveří a nic. Klíč se nechce do zámku dostat. Můj plán být už v posteli začínal dostávat trhlinu. Při dalších pokusech jsem si nahlas opakoval, že už nebudu tak moc pít neboť potom nejsem schopný si odemknout.
Nastala další fáze, plán B a to zvonek. Opřu se o zvonek pravou rukou, a protože jsem věděl, že kamarád taky popil, rozhodnul jsem se levou rukou bušit pěstí do dveří a ještě ke všemu opakovat jeho jméno. Tento plán už šetrný k nájemníkům nebyl, ale představa že spím na schodech, mi dodala opilecké odvahy a bušil a zvonil jsem tak dlouho, dokud se neotevřely dveře.
Ihned po otevření dveří mě napadlo rychle zmizet dovnitř, aby se náhodou neprobudil někdo v domě a vizuálně mě usvědčil z rušení nočního klidu. Vstoupím do chodby bytu a nemůžu uvěřit svým očím. V chodbě stály dvě paní v důchodovém věku. Jedna držela v ruce telefon (pevnou linku) a druhá nějaký předmět, který mé kalné oko nebylo schopno rozeznat. Koukáme na sebe, já velmi se vlnící a paní s výrazem parmiček při krmení.
Vzápětí mi došlo, že je něco špatně, že to asi nebude náš pronajatý byt a že k nám ty dvě paní nepřišly v noci na návštěvu. Rozhodnul jsem se odejít. Míra studu snížila účinnost alkoholu na polovinu a tak jsem byl schopen ještě říci "promiňte, já se asi splet". Ne asi, ale určitě a to o jeden vchod! Domů sem nakonec dorazil. Opláchnul se, a šel si lehnout. Po pár hodinách jsem se probudil a styděl se ještě více. Takhle se zřídit, no hrůza. Přemýšlím co dál, vždyť podle zákona došlo k narušení občanského soužití a z morálního hlediska sem ty dvě musel dost vyděsit při mé výšce 185 cm a váze 105 kg a ještě ke všemu oblečen v tmavých kalhotách a tmavé košili. No nic, hlavu vzhůru, jdu se omluvit.

Vyšel jsem ven a naproti v obchodě koupil po dvou kilech pomeranče a banány. V květinářství dvě kytice a šel na to.

Po zazvonění a otevření dveří jsem konečně uviděl, jak ty dvě vlastně vypadají a ony mne samozřejmě hned poznaly. Okamžitě ze mě vypadla omluva, vrazil jsem jim kytky a ovoce do ruky a plný studu se chystal odejít pryč. Obě ty paní mě silně překvapily, protože mě pozvaly na kávu. Při vstupu mi ještě jedna z těch paní řekla, že když už to tady dobře znám, můžu klidně na návštěvu. A já v nich nechtěl zanechat na sebe hořkou vzpomínku a pozvání přijal. Dostal jsem buchtu, dobrou kávu a po dvě hodiny jsme si dobře povídali. Obě dvě se tomu příběhu už jen tiše smály a mě po dvou hodinách už opustila trapnost mého nočního jednání. Dodnes když se v Jeseníku objevím a potkám alespoň jednu z nich, zastavím se a popovídám si s nimi.
Ať je to jak chce, stejně pokaždé když je potkám, stydím se. Od té doby se mi něco takového už nestalo a zůstal mi jenom tento dnes již úsměvný příběh.